čtvrtek 8. listopadu 2012

Perleťové peklo jménem Machačkala


Machačkala je laskavé peklo. Vře to v ní a bublá. Místní vlastnoručně přikládají pod kotel, do kterého pak vesele skáčou. Kavkazská babylonská věž vystavěná desítkami dagestánských národů roste do nebes, která podpírá hora Tarki-Tau napříč časy stejně jako kdysi nad Semenderem, starodávným centrem Chazarského chanátu.

Do Perleťového města proudí celá republika. S každými červánky se Machačkala proměňuje v impresionistické šmouhy chaotické změti minibusů, ženských hlav v šátcích, vojenských hlídek, moře probleskujícího mezi domy a čepic stržených drsným podzimním větrem. Jinde není možnost si vydělat, jen tady, říká Renat. 

Věčný neklid, vtištěný machačkalskému osudu boji Hunů, Peršanů a Arabů o dagestánský koridor a stvrzený ohněm, který plápolal nad táborem rozbitým Petrem Velikým během Perské výpravy, se materializuje v náboje protínající těla policistů.

Tenhle rok je tu vlastně klid, loni to bylo mnohem bouřlivější. Islamisté odstřelovali policisty hromadně, nájezdy ve městě pořádali takřka denně, kvůli tomu se pak musela rozjet reklamní kampaň, nikdo nechtěl sloužit, všichni se báli, vypráví Sulejman a stydlivě si posouvá policejní čapku do očí.

Strach si nepřipouštím, je to naše práce. Třeba když se našla bomba ve vlaku, vrhli jsme se tam, aniž bychom mysleli na sebe. Alláh je milosrdný, dodává a v upocené ruce žmoulá tasbih. Raději mi řekni, zda se za mě provdáš, odvádí s úsměvem téma jinam.

Nedávno zemřel soused tamhle odnaproti. Oficiálně se zabil při autonehodě, ale všichni tu vědí, že to byl salafista, radikál, takže je jasné, jak to bylo, ukazuje Renat na střechu čouhající nad vysokou betonovou zdí. To víš, že se střílí i tady u nás, nedávno tu vojáci obléhali dům, ve kterém se zabarikádovali islamisté. Nakonec ho vypálili, pořád tam takhle stojí, ohořelý.

Souřadnice přitažlivosti moderního pohodlí a touhy po tradicích se střetávají v bodech trhajících lidská těla na kusy. Střelba, skřípání brzd a výkřiky se rozpouštějí v louži houstnoucí krve, kterou pak smývají každodenní starosti.

K večeru Kaspik zahaluje město šerou mlhou, která maže čáru horizontu a vynáší lodě nad mraky. A někde mezi příbojem a šuměním větru, který podráží nohy a snaží se nadzvednout realitu do nebes, mezi oranžovými skálami a světly města, se vznáší legenda imáma Šamila a volání muezzinů rezonující věčností.








středa 24. října 2012

Stíny Grozného


Dívej se, jaké máme silnice, nejlepší v Rusku, chvástá se Rustam. A počkej, až dojedeš do Grozného, takovou krásu jsi ještě neviděla, dodává, když projíždíme rozestavěnou vesnicí a míjíme federální obrněný vůz.

Přestože federální vojska byla z Čečenska před časem oficiálně odvelena, vojáci stále brázdí krajinu jako připomínka podřimující války, kterou se tak pracně snaží zakrýt mladý čečenský panovník. 

Když Kadyrov jede z rodné vesnice do města, uzavírají silnici jen pro jeho potřebu, vypráví Rustam a ukazuje na závory oddělující Groznyj od zbytku Čečenska.

Novodobý čečenský padišáh  trumfl Potěmkina. Fata morgánu míru hlídá v ulicích města Kadyrovovo ozbrojené komando v dvoumetrových rozestupech. Mrazivá nicota výhružně zhmotněná výškovým komplexem Grozny City se brzy rozroste o monumentální stavbu ve tvaru prastarých čečenských hlídkových věží navrženou jeho veličenstvem.

Klid zbraní vykoupili Čečenci otroctvím s všudypřítomnou ikonografií přesvaté trojice Putina, Ramzana a jeho otce Achmata, jehož mešita, největší v Rusku, v čele Putinovy třídy je Srdcem Čečenska, které se zastavilo.

Zůstala jsem tu, přežila jsem v Grozném obě války. Nemohla jsem opustit babičku, která odmítla odejít, vzpomíná obalená nervózním cigaretovým kouřem Medina. Plazili jsme se pro vodu, hlídali, kam padají bomby. Sbírali kusy roztrhaných těl. Utíkali před psy, kteří zešíleli hlady a vrhali se na lidi. Jednou mě zahnali na plot, proseděla jsem tam několik hodin, než si mě všimli naši vojáci s dalekohledem.

Chtěla jsem být právnička. Stihla jsem dokončit jen pět tříd základní školy. Po první válce jsem si koupila zbývající vysvědčení, udělala přijímačky. Pak začala druhá kampaň a životy Čečenců znovu zlisovaly ruské tanky.

Nenávidím tohle mrtvé město, stěžuje si Mehmet, jeden z mnoha Turků stavějících Kadyrovův domek z karet.  Nesnesitelné kyvadlo mezi prací a bytem.  Zkusit se seznámit na ulici s dívkou znamená riskovat zadržení a mučení. Každá druhá může být šarijskou agentkou.

Tohle naleštěné křišťálové království, tyhle sklopené hlavy, mě dovádí k šílenství, rozčiluje se Medina. Raději zemřu, než žít takhle navždy. Ale nemyslí si, že to tak zůstane věčně. Věřím, že přijde další válka. Lidé vyčkávají. Máme opozici, všechno nezadusil. Dokonce i ozbrojenci, které Kadyrov amnestoval a přijal do své ochranky, vyčkávají.

Zatím ale pes dál věrně slouží svému pánu a na povel mu odesílá milostné depeše zabalené do ropných tankerů, zatímco Čečenci doma ukrývají něžnou vzpomínku na hrdinu Dudajeva a tichou naději na jeho reinkarnaci, která jim vdechne život. Inšalláh.








pátek 19. října 2012

Nalčik: Navždy s Ruskem!


Horská podkova objímá někdejší pevnost, nad níž se vznáší staletá ozvěna koňských kopyt. Vařící kavkazská krev občas vytryskne salvou z automatu. Jako před několika lety, když město obsadili nejprve ozbrojenci a pak federální tanky.

Ne, nebojíme se tu žít, dneska je to v pohodě. Dokonce tu už nemáme tolik hlídek s obrněnými vozy. Co zrušili KTO, režim protiteroristické operace, zůstalo jich málo, tamhle za městem v Baksanu, to je teď tak všechno, tvrdí Timur. Fousatých strejců se nebojíme, na civilisty by nezvedli ruku, tady je každý něčí příbuzný a krevní msta je daleko horší než banda federálů.

Zato policisté jsou jako hladoví psi. Někdy člověka zastaví jen tak. Ptáš se ho, tak co, kolik? A on si řekne o pár rublů na limonádu. Takové máme dneska příslušníky pořádkových sil, dodává a zapíjí vyprávění whisky.

Jednu dobu tu byli populární Lady Priora. Fousatí jezdili se zatemněnými skly, tak je u nás zakázali. Uzavřeli město, všude kolony. Vepředu stála hlídka, která pouštěla dál, jen když sis sundal folie. Někteří řidiči si je seškrabávali ze skel už dopředu, zatímco čekali v zácpě.

Taky už jsem zažil hlaveň na spánku. Právě kvůli filtrům. Jeli jsme s kamarádem za město, zastavila nás hlídka. Kamarád měl navíc fousy. Když ho požádali, aby vystoupil z vozu, zasekl se a zatímco se nedokázal pohnout, k našemu autu se seběhli všichni vojáci. Kamarád se z transu dostal na poslední chvíli, když už se vojákům klepal prst na spoušti.

Nosit fousy se taky nevyplácí. Otec mě dost hlídá, abych se pravidelně holil. Takhle tady žijeme, v pohodě, uzavírá to Timur a odříkává přípitek v kabardském stylu v délce menší novely.

A pak na důkaz klidu předvádí sterilní ulice utopené v nesnesitelné lehkosti prázdnoty, na kterou z vrchu dohlíží nartský bohatýr Sosruko a z plakátů prezident Kanokov slibující úsměvem budoucí štěstí. Kabardince a Balkarce rozptyluje ochutnávkami růžové budoucnosti, třeba nově otevřenou zpívající fontánou na nalčinském centrálním náměstí.

Mnozí na něj nadávají, že utrácí peníze za blbosti, ale on je často bere z vlastní kapsy, chválí mecenáše Alina. Nechal dost věcí opravit, postavil mešitu. Nevím, co všichni mají, dodává a vytahuje album svatebních fotografií, aby předvedla své nynější štěstí, na které nemusí čekat.

A zatímco kavkazské nevěsty stydlivě klopí oči pod závoji, vítěznou branou "Navždy s Ruskem" vjíždí do města Lady Priora se zatemněnými skly a kalašnikovy pod sedačkami. 






úterý 16. října 2012

Elbruská paní


Azau se něžně převaluje v tichu a na půl oka podřimuje. Po turistech a alpinistech zatím ani stopy. Překvapená dívka, kterou násilně vyplivne bílý žigulík do studené vysokohorské reality, přiláká pozornost několika mužů s usmívajícíma se očima schovanýma za slunečními brýlemi.  Znejistělou cizinku, která se zdánlivě jistým krokem vydá od auta kupředu, aniž by tušila, kam vlastně jde, provází zkoumavým balkarským pohledem.

Tatáž pánská společnost ji o něco později dostihne v kabině lanovky. Muži se vzájemně popichují a po očku zkoumají hrstku turistů, osamělou dívku, několik Rusů v civilu a městských polobotkách a mladý pár zkušeně vybavený holemi.  

Dobrý den, promiňte, chystáte se nahoru? přejde jeden z nich z balkarštiny na ruštinu. Souhlasně kývnu. Jestli chcete, máme tam nahoře sudy, za 300 rublů na noc. Ukážu vám je, samozřejmě nic nevnucuju. Uvidíte sama a pak se rozhodnete podle sebe. Znovu pokynu hlavou a zaujmu obranné mlčení.

"Tam nahoru" je skok do propasti. Přestupujeme na druhou lanovku. V půlce rozvrzané plavby nad šuměním vodopádů se za mým ramenem znovu ozve lepkavý hlas. Takže platí, ano? Pak se na chvíli zamyslí a dodá, jsem Sergej. Těší mě.

Pojď za mnou, přejde Sergej bez zbytečných otázek k tykání. Tak, tady chvíli počkáme. Skupinka ruských turistů se mezitím rozprchne zacvakat si kompakty. Pak se přišourá k opáleným chlapům postávajícím u třetí lanovky. Pojede to? Ne, dneska asi ne. Alespoň ne pro vás, míní. Sergej mě přivolává k sedačkám, které se právě rozjely. Nejdřív pojedeš ty, na další ti hodím krosnu, vysvětluje. Postav se tady, zamumlá a strčí mě na jednu z nich. 

Lanovkář přede mnou jede nahoru za kamarády s balvanem na klíně, který v půlce cesty shodí jen tak pro dobrý pocit dolů do ledovcového jezera. Pohrdaje veškerými bezpečnostními pravidly klátí nohami svěšenými přes opěradlo.

Nahoře "na sudech", na výcvikové stanici Mir, mi Sergej ukazuje můj nový elbruský domov. Tady je kuchyňka, v ostatních není, jen tady. Tenhle sud je nejpohodlnější. Chovej se jako doma. Jídla je tu dost, co najdeš, je tvoje. Chvíli přešlapuje na místě a pak se otočí a odkráčí pryč.

Uříznu si kousek zvětralého sýru a lehám si na lavičku. Srdce přetížené nečekanou nadmořskou výškou se vzpouzí, ale nakonec se nechá uchlácholit laškujícím sluncem. Vysokohorské ticho vyruší šustění štěrku. Nechceš se projet na rolbě? huláká na mě z dálky Sergej. Samozřejmě, bez debaty.

Pod Prijut 11ti vezeme skupinu Izraelců. Sedím v kabině vedle Sergeje, jako jedna z místních. Na chvíli zastavujeme, turistům se udělalo zle. Pak se rozjíždíme znovu. Kde máš brýle? Spálíš si oči, vyhrožuje Sergej a pak vypráví o očích zčernalých bílou září. Do půl hodiny máš po zraku. Na ledovci Izraelci bezradně přešlapují na místě, požádají mě o fotku a naskáčou zpátky na rolbu.

Umíš vařit? Stydlivě klopím oči, můžu ti udělat čaj. Sergej se rozesměje a uteče s bandaskou pro vodu. Zpátky se vrací se Šarapim, administrátorem stanice vybaveným pečeným kuřetem a těstovinami, a pohraničníkem Andrejem s vodkou a koňakem místo zbraně. Rozehřívám kuře a uklízím stůl. Přichází čas večeře a pohádek o Elbruské paní a Černém alpinistovi. O půlnoci se z rozehřáté kuchyňky odpotácím do ložnice, zachumlám se do spacáku a pokouším se usnout. Za hodinu a půl mě budí Sergej, máme na práci dvě skupiny alpinistů, které vezeme pod skály Pastuchova. Odtud se vydají na vrchol.

Rozježděný sníh hází s rolbou jako s dřevěnou hračkou, Sergej syčí a zapaluje si cigáro za cigárem. Po cestě zpátky na Mir potkáváme roj vojenských čelovek mířících k Pastuchovu. Výcvikový výstup na Elbrus.

Zpátky v sudu. Pod zkoumavým pohledem Sergeje se mi klíží oči. Udělá mi čaj a pak mě otcovsky pošle spát.

Ráno sestupujeme do Azau. Sergeje si všichni dobírají.  Kdepak jsi našel tenhle černooký poklad? Tam nahoře, mávne rukou a vykračuje si dál s pyšně zvednutou hlavou. Musíme do Trnauzu, pro zásoby. Zpátky na Mir šlapu pěšky s plným batohem, zatímco mi Sergej mává z lanovky. Jen počkej, usmívám se potutelně.

Po obědě asistuju Sergejovi, který se něžně věnuje rolbě. Pak se vydávám na procházku k Pastuchovu. Na cestě zpátky, v rudofialových paprscích zapadajícího slunce, potkávám modrozeleného Rusa s průvodcem promrzlým čekáním na svého svěřence. Chápavě se na něj usměju. Pěkně ti to jde, odkud stoupáš? Od Miru, hlásím. Uznale pokyvuje. Jen nezvedej tak moc nohy, zbytečně ztrácíš energii, mačky udělají všechnu práci za tebe, radí. Nejste ta noční skupina, co jsme se Sergejem vezli nahoru? Kývne a očima ukáže za sebe.  Nějak to nedal.

Mezi řečí volám Sergejovi. Zachránil bys prosím jednoho chudáka, který uvízl pod Pastuchovem? Slyším, jak si odplivuje a pak něžným tónem říká, copak bych tě, krasavice, mohl odmítnout? Udělalo se mi nahoře zle, vysvětluje Rus. Pozvracel jsem se tam.  Nezapomenutelný zážitek.

Spolu s ním vezeme dolů turistu v kyslíkové masce, kterého mezitím snesli ze sedla k Pastuchovu vojáci vracející se zpátky na základnu. Tady je to pořád takhle, i když jim to neustále vtloukám do hlavy, rozčiluje se později v sudu Šarapi. Myslí si, že je to legrace. Lezou nahoru bez aklimatizace, za dva, za tři dny. Elbrus je posetý zmrzlými těly. Mnozí se nikdy nenašli.

Šarapiho iniciace pasuje dívku mezi ošlehané horaly, stává se svou mezi svými. Odkryté tajemství jako pečeť v následujících dnech vycítí ostatní beze slov, aniž by byli přítomni obřadu. Jako své mezi svými jí po práci roztápí ruskou baňu a pak vrhají její rozpálené tělo do ledové vody. Jako se svou mezi svými se s ní dělí o starosti elbruského života.

A po jejím odjezdu za kovovými hranicemi sudu rozehřátého ohněm a lidským dechem, v němž se různé reality spojily v jednu jedinou, praská bělosněžná osamělost, kterou místní den za dnem zapíjejí vodkou a pak usínají hlavami k oknům, aby je za nohy nevytáhla Elbruská paní bloudící mrznoucím bezčasím. 







úterý 9. října 2012

Abazinská rodina

Příměstský vlak ležérně ukrajuje časoprostor mezi Něvinnomysskem a Čerkesskem, nad vzdouvající se krajinou se stydlivě červená mladé slunce. Černooké dívky s havraními vlasy schovanými pod lesknoucími se šátky vsedě podupávají do jiskřivých kavkazských tónu vysílaných jejich mobilními telefony a něžně se usmívají.  

Starší ženy si zaujatě vyprávějí o příteli, který se stará o svou dceru sám. Žena mu umřela. On je takový ňouma, odvedli ho za novou nevěstou, seděl tam hodinu, nevypravil ze sebe jediné slovo. Říká, že novou manželku nepotřebuje. Představ si, vodí dceru sám do školy, nakupuje, pere.

A pak obě na chvíli umlkají a pokyvují hlavami.  

Atmosféru poklidné cesty do práce ruší voják v plné polní, s výhružně vyhlížející neprůstřelnou vestou a kalašnikovem opřeným o kolena, násilnou připomínkou kavkazského neklidu.

Kde se touláš tak dlouho, vykřikne radostně Zemfira, když mě vyvrhne minibus v aulu Kubina přímo do její mateřské náruče. Kurmanbi se zmocní mého batohu, zavrčí, že je pro éterickou dívku i přes její výmluvné pohorky příliš těžký a hodí ho do auta jako do nicoty. Tady ho nebudeš potřebovat, jsi doma.

Autem se rozléhá syčení a odchrchlávání. Starostlivě se optám na zdraví manželů. Takhle mluvíme, jsme Abazinci, vysvětlují s hrdým leskem v očích, když překonají záchvat smíchu bourající veškeré multikulturní rozdíly. A najednou se už smějeme společně.

Jako váženého hosta mě doma usazují ke stolu, obklopují týdenní zásobou jídla, podpírají si rukama hlavy a tiše pozorují. Nejstarší v místnosti, Kurmanbiho bratr Aues, po chvíli zavelí k odchodu. Pracujeme hned támhle naproti. Stavíme sestře dům. Ten dům před námi patří bratranci a naproti němu bydlí sestřenice přes druhé koleno, za ním matčina teta. Celá ulice je zkrátka naše.

K večeru se kuchyně nafukuje sukněmi a šátky. Zemfira hněte těsto, Kurmanbiho sestry a sestřenice strouhají a krájí. Hosta usadí na nejpohodlnější místo na gauči a vyprávějí mu o životě v aulu.

Sousedům se zrovna stalo neštěstí, syn si nechal odrůst bradu a prchl do lesa. Rodiče má přitom normální, nemodlí se pětkrát denně a na dobrou noc si připíjejí kořalkou. Mladí si dneska umí najít podivnou zábavu, kroutí hlavami a před hosta staví věž z právě dosmažených chyčinů. Nech si chutnat, potřebuješ přibrat, pak si tě Murat vezme za ženu. Má dům a velkou zahradu, ženich k pohledání. Budeš se mu líbit.

Po večeři všichni vycházejí před dům, ženy si sedají na lavičku, houpají na klíně své potomky a pozorují krávy, které se samy vracejí z pastvy, zastavují se u správných branek a bučí, dokud je majitel nepustí dovnitř.

Dvůr Kurmanbiho a Zemfiry, jeden z pěti set v aulu, se v následujících dnech těší nebývalé popularitě. Hostitelé ochotně předvádějí svého osobního turistu návštěvám. To jsme tu ještě neměli! Střípek civilizace. Žijete tam asi dobře, že? Za kolik se tam u vás prodává med?

A po večerech Kura, jak manžela něžně oslovuje Zemfira, sdílí s hostem starosti svého lidu. Abaza je prastarý ale malý národ, nás je jen padesát šedesát tisíc. O Karačajích ještě před několika sty lety nikdo nevěděl a pak sestoupili z hor a teď nás dusí. Zabrali si všechny významné funkce, dělají reklamu jen svým sportovcům. Zato my jsme mírumilovní, na vlajce máme bílou dlaň, jako pozdrav, na znamení otevřenosti a pohostinnosti.

Zase ses rozohnil, starochu, hladí Zemfira manžela a pověřuje mladšího syna Beslana, aby návštěvě spravil chuť procházkou za dům, po místních kopcích, ze kterých je v dáli vidět bílá papacha Elbrusu. Tamhle teče Kubáň, vidíš? A tady přímo pod námi vedla Hedvábná stezka.

Loučí se s turistkou celá ulice, která pověřuje jednoho vyslance, aby dopravil vzácný náklad na zastávku a vyjednal s řidičem jeho bezpečnou přepravu. Měla jsi tu zůstat déle, nejmíň celý život. Co teď řekneme Muratovi?  Vrátím se, slibuji své nové abazinské rodině a na stvrzení svých slov ukazuji rozevřenou dlaň.